50M ZNAK - Nadechnout se
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tom, co jsem si prošel všechny novinky v areálu, jsem zakotvil u první domácí akvizice, kterou byla litoměřická úderka KEEP ON ROTTING. Jejich poslední barevná deska je přímo napěchovaná deathmetalovou progresí, která pro domácí scénu není úplně typická, a tak jsou očekávání velká. A věru po hudební stránce neodcházím zklamán. Najdete zde kytarové stopy THE FACELESS, CYNIC i OBSCURY, kapelu navíc zezadu jistí výtečný bubeník, hudebně tedy na jedničku. Na jedinou mou výtku vidím trochu stydlivý projev u kapely a vzhledem k přemýšlivějšímu death metalu také trochu zbytečné pitvoření se zpěváka.
(RIP)
Vystoupení FLOTSAM & JETSAM jakoby symbolizovalo, že středa má být teoreticky „jen“ zahřívacím dnem (čemuž ovšem, jen tak mimochodem, šrumec u stánku s merchandisem, kde byly téměř ihned vyprodány ty nejlepší kusy, vůbec nenapovídal). Bylo totiž poněkud ospalé a jaksi nedostatečně prokrvené, jakoby si arizonští ty nejlepší kusy ze své historie přeleželi a teď s nimi šlo hýbat jen ztuha. Přesympatický výkon na květnovém Metalfestu zůstal zdaleka nedostižen, což podtrhl i nepříjemně zkrácený hrací čas. (Louis)
Na THE AGONIST se poté samozřejmě koukalo hlavně proto, že před novou front(wo)mankou Vicky Psarakis stál a stále stojí nelehký úkol - nahradit Alissu White-Gluz, přebranou věhlasnými ARCH ENEMY. Teoreticky na to tahle původem Řekyně jistě má, prakticky (a tedy na pódiu) už to všem vypadalo poněkud hůř. Její intonační nejistota byla chvílemi téměř neposlouchatelná a co pak bylo platné, že se u toho tvářila jako školačka, která si přímo žádá o naplácání, se kterým jí zároveň odpustíte. Především díky tomu tedy Kanaďané příliš nezazářili. (Louis)
Poctivé upocené dřevorubectví to jsou HIGH ON FIRE. Urousaný Matt Pike s kytarou na holém pupku nás provedl tím nejšpinavějším rock’n’rollem, který rezignoval na rockové šviháctví, ale o to více a hlouběji jde jejich hardcorová verze MOTORHEAD na dřeň.
CHTHONIC hrají poměrně hloupý melodický pop/black metal s velkým množstvím synth-klávesových plachet. Současně musím říci, že mě ale jejich vystoupení neskutečně bavilo. Jejich hudbu bylo možné jednoduše odfiltrovat a dívat se na energické představení, které nám tato skvadra z Taiwanu připravila. Jejich „vizuál“ a „pódiovka“ prostě lehce přebila to, co mě iritovalo na hudbě, a to se mi stává opravdu málokdy. Vzpomenout se sluší i folklórní prvky - ty jsou zde jen spíše na ozdobu a dokořenění, než aby byly něčím nosným. Zpěvák Freddy sice občas používá smyčec na asijskou erhu, ale tento nástroj zde rozhodně nehraje prim, jen úlohu jakéhosi ozvláštnění. (RIP)
TERRORIZER, to je klasika, naživo dávno či nikdy neviděná, na níž se nelze než předem těšit. I já jsem to tak cítil a poté, co jsem se zejména nemohl odtrhnout od fascinujícího výkonu Petea Sandovala za bicí baterií, musím říct, že jsem v podání Američanů absolvoval skutečně strhující vystoupení plné skvělého death/grindového hnoje, jenž muž s paličkami vytrvale rozmetal do jásajícího davu jako ten nejvýkonnější metalový rozmetač na světě. Při vší úctě k VENOM nejsilnější okamžik nultého otvíracího dne. (Louis)
Při vší úctě ke kolegovi s ním nemohu souhlasit a mám na set TERRORIZER téměř opačný názor. Jediné na čem se shodneme, je skvělý výkon Pete Sandovala za bicí soupravou. Naopak kytara celý set naprosto potápí. V prvních chvílích je zřejmě problém v kytarové hlavě a to způsobuje nejistý úvod. I po její výměně se však nic nemění na naprosto diletantsky odehraném vystoupení, struny se netlumí, riffy se nedohrávají. Mám silný pocit, že se Lee Harrison více soustředí na to, jak a kdy vypláznout na lidi jazyk než na to, kdy a jak silně zmáčknout který pražec. (RIP)
Na koncertné výkony VENOM čítam veľmi kritické názory snáď už od prvej polovice deväťdesiatych rokov. Opatrnosť bola teda namieste aj pri ich josefovskej premiére, ale akékoľvek obavy boli veľmi rýchlo rozmetané na kúsky. Už letmý pohľad na Cronosa hovorí jasnou rečou – ten človek má proste dokonalý imidž pre muziku, ktorú tvorí a predvádza na pódiu. Démon, ktorý zdrhol z pekla a hrá kvalitný rock´n´roll. Veľmi vhodne doplnený v aktuálnej zostave o gitaristu Stuarta „La Rage“ Dixona a bubeníka Dannyho „Dante“ Needhama do nás na Brutale s prehľadom napálili všetky podstatné hity od „Black Metal“, „Bloodlust“, „Possessed“, „Buried Alive“, cez novšiu tvorbu typu „Resurrection“ či „Pedal To The Metal“ až po „Welcome To Hell“ a „Warhead“. Výborný zvuk, pyrotechnika, energia, nasadenie – VENOM presne takí, ako som si ich predstavoval. (Rudi)
Tvorba kytaristy Tomáše Raclavského se snaží slyšitelně držet v závěsu ANIMALS AS LEADERS jak to jen jde. Věřím, že to v tomto případně není o plagiátorství, ale o určité úctě a fascinací jejich tvorbou. Na domácí půdě je jméno MODERN DAY BABYLON pojem, který je jednoznačně nejdál z těch interpretů, jenž povstali z djentové scény. Jejich koncert na letošním Brutal Assaultu tento statut jen potvrdil. Pohodová technická hudba v moderním kabátě přilákala pod scénu nemalé množství fanoušků, kteří vydrželi navzdory téměř hodinovému skluzu. Výtečné a atmosférické zakončení prvního dne. (RIP)
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.